ČEKANKA NAŤ

Popis:

Vytrvalá, mléčící bylina i přes 1 m vysoká, která v prvním roce vyhání růžici listů, stonek vyrůstá obvykle až v roce druhém. Stonek větvený, zprohýbaný, poměrně slabý, ale tuhý, přízemní listy kracovité, horní lodyžní podlouhle kopinaté, slabě chobotnatě zubaté. Květy asi 3 až 4 cm v průměru, modré, vzácně růžové nebo bílé. Kvete v VII až X.
Květy čekanky byly v minulosti přirovnávány ke smutným očím dívky, která očekává návrat milého z vojny - a odtud také zřejmě vznikl český název rostliny.

Stanoviště:

Ruderální porosty podél cest, železniční náspy, pole, mýtiny, světliny, sušší louky, meze, příkopy, pustá místa.

Rozšíření:

V ČR hojně, v podhůří jen roztroušeně, celkově takřka celá Evropa, severní Afrika, západní Asie, u nás od nížin až do vyšších pater podhůří. Jako pěstovaná rostlina byla zavlečena na Sibiř, do východní Asie, Severní i Jižní Ameriky, jižní Afriky, do Austrálie, na Nový Zéland.

Léčitelství:

Sbírá se kořen (Radix cichorii), někdy i nať (Herba cichorii) nebo list (oboje nejlépe před rozkvětem) nebo květ, jenž je nejlepší hned v rozkvětu. Kořen se sbírá na podzim (září až listopad) nebo na jaře, po sběru a po omytí se rozřeže na asi 15 cm dlouhé kousky a suší ve stínu nebo při umělém sušení při teplotě max. 50 °C. Kořen je dlouhý až 30 cm a v průměru mívá okolo 15 mm. Květ se sbírá nejlépe za slunečného počasí v odpoledních hodinách.
Droga obsahuje glykosidickou hořčinu intybin (reguluje činnost trávící soustavy a ovlivňuje činnost jater, slinivky a krevní soustavy), dále inulin (15 až 20%, podle některých zdrojů i 40% - inulin je hydroskopický bílý prášek bez chuti a zápachu, špatně rozpustný ve studené vodě, ale dobře ve vodě teplé, který se používá jako výživa pro diabetiky, k získávání ovocného cukru a jako diagnostická pomůcka při měření činnosti ledvin), silici, cholin, třísloviny, manit, arginin, sliz, terpenové hořčiny a větší množství minerálních látek.
Droga povzbuzuje chuť k jídlu, působí mírně projímavě, močopudně a žlučopudně, má vliv na látkovou výměnu, užívá se při žlučových kaméncích, zánětech močových cest, při ledvinových kaméncích, při nechutenství, zácpě. Dle J.A.Zentricha dále léčí záněty zažívacího ústrojí, zlepšuje činnost srdce, příznivě působí na funkci jater a žlučníku. Zevně lze aplikovat při některých kožních chorobách (vyrážky, vředy, uhry), očních zánětech (užívá se výhradně květ) nebo na zanícené či opuchlé klouby. Lze ji použít při léčbě jaterních chorob (žloutenka) i v léčbě nemocí sleziny. Obvykle se užívá nálev jedné čajové lžičky na 200 ml a to 2x až 3x denně. Droga se rovněž často míchá s jablečníkem, heřmánkem nebo smetankou. Čerstvá šťáva z kořene vmasírovaná do pokožky hlavy podporuje růst vlasů.

Užití:

Zatímco v léčitelství lze využít planě rostoucí čekanky, pro další využití je čekanka pěstována ve dvou odrůdách:

• Listová čekanka (Cichorium intybus var. foliosum) pochází ze Středomoří nebo z Egypta a znali ji již lidé v době Antiky a již tehdy ji konzumovali jako salátovou zeleninu s léčivými účinky. Dodnes je v některých oblastech Evropy (Španělsko, Franci, Itálie) připravován z jejích listů sirup, velmi chutné jsou prý i mladé listové výhonky uvařené ve slané vodě a potřené máslem. Někdy koncem 18. století nebo počátkem století 19. zahradník v bruselské botanické zahradě nechal přezimovat kořeny listové čekanky pod vrstvou země. Když zem rozhrnul, zjistil, že čekanka vytvořila tzv. puky, což jsou nahloučené a k sobě pevně přitisklé listy bez zeleného barviva. Dnes jsou čekankové puky často pěstovány jako jemná, zimní, lahůdková zelenina zejména v západní Evropě. Připravují se jako sladkokyselé saláty, saláty se smetanou nebo jogurtem, dušené na másle nebo zadělávané na smetaně. Právě v zimních měsících jsou zdrojem nejen vitamínu C, ale také karotenu či glykosidu intybinu (viz. výše).
• Z kořenové čekanky (Cichorium intybus var. sativum nebo radicosum), resp. z jejích sušených kořenů se připravuje již od 17. století náhražka kávy, tzv. cikorka (podle latinského názvu čekanky). Pražením kořenů přítomný inulin a další cukry karamelizují, čímž vzniká tmavohnědé zbarvení cikorky, hořčiny se částečně rozkládají, při kterémžto procesu se uvolňují aromatické látky. Význam cikorky značně vzrostl v době napoleonských válek, kdy byl omezen dovoz kávy do Evropy.

Pěstování:

Semena listové čekanky se vysévají v dubnu přímo na záhon do středně těžké, humózní, hluboké půdy s průměrným obsahem živin, do řádků vzdálených asi 30 cm. V chudých půdách získáme kořeny příliš drobné, naopak v přehnojených kořeny sice velké, ale s více vegetačními vrcholy, což také není dobré. Po vzejití se rostliny vyjednotí na vzdálenost asi 10 cm. Kořeny se sklízí přibližně počátkem října tak, že se jim odříznou listy asi 2 cm nad srdíčkem. Takto upravené kořeny se uloží do pařeniště nebo písku nejlépe v chladném sklepě. Rychlení kořenů se provádí v období od prosince do února jejich ukládáním do vyšší bedny s humózní zeminou tak, aby nad kořeny zůstal v bedně prostor asi 20 cm, který se zaplní pilinami nebo pískem. Bedna se ponechá v místnosti teplé asi 12 až 15 °C a překryje se fólií, která udrží přiměřenou vlhkost. Čekankové puky dorostou ke sklizni během 3 až 4 týdnů.
Kořeny je také možné ponechat přes zimu v zakrytém pařeništi nebo kompostu, kde se překryjí asi 30 cm vysokou vrstvou zeminy. Během zimy puky pozvolna naraší a sklízet je možné je asi v polovině dubna.

Čekanka v Českém herbáři z roku 1899:

Čekanka (Cichorium Intybus) má kořen masitý, hořkou mléční šťávou naplněný, lodyhu přímou, často několik stop vysokou. Květy jsou barvy modré. Roste na mezích a podle cest. Pěstuje se též, poněvadž z kořene vyrábí se surogát kávy, tak zvaná cichorie.

Cukrovaný kořen tento dává se dítkám, které mají škrkavky. Také se dává proti žloutence a blednici. Užívá se též co rozpouštějící lék proti zácpě a zašlemování žaludku i střev, zvláště pochází-li ono od zlaté žíly.

Vezmou se 2—3 loty kořene a svaří se v mázu vody až na polovic a pak se užívá po lžíci odvar tento. Také lisuje se šťáva kořene a přimíchá se jí 3-4 lžíce do šálku kávy nebo polévky.

Voda upravená z květů sílí zrak a sprošťuje lidi mnohých bolestí.

Proti chrkání krve užívá se šťáva z kořene; pro souchotináře svaří se 2—3 loty kořene sušeného v 2 mázech vody půl hod. a pije se pak po šálku.

Proti křečím a bolestem podobným pije se odvar květů.

Šťáva rostliny má týž účinek jako šťáva z kořene.

Také proti zánětu očnímu užívá se odvar čekanky a chrpy, v stejných dílech smíšené.